Camino de Santiago – cesta plná čar a kouzel, část 1/2

Tušila jsem, že tato pouť bude jedním z mezníků mého života. Ovšem, že bude průlomový, o tom se mi ani nezdálo. Ale pěkně od začátku.

O španělské cestě Camino de Santiago jsem už několikrát slyšela.

Jednou jsem četla Poutníka Paula Coelho. Podruhé mi o této pouti se zápalem a jiskrou v očích vyprávěla jedna žena při posezení na Vltavské náplavce, která tuto svatojakubskou pouť absolvuje každý rok. Zasněně jsem si říkala – to by bylo něco pro mě. Nechat tady všechny starosti i radosti a být jen sama se sebou. Na nic nemyslet, jen šlapat a šlapat, trošku si zažít skromný poutnický život a s pokorou se pak vrátit k mým malicherným problémům. Jenže jsem měla v hlavě spoustu nepřekonatelných překážek: mám děti, mám psa, mám práci, nemám dost peněz, odvahy, atd. A tak se sen zase tiše rozplynul.

Doba uzrála a Camino mě zavolalo potřetí. Tentokrát skrz fb skupinu. Když jsem to uviděla, hned mě to zaujalo. „Kamarádka“ z kurzu (naživo jsem ji neznala) svolávala skupinu na tuto cestu. Tak moc jsem chtěla! Jenže… mám děti, psa… znáte to. Ale pak jsem si řekla, že se všechno zajistí, vyřeší a že teď nebo nikdy. To bylo tak rychlé a spontánní rozhodnutí, až jsem se toho trochu zalekla, ale zpátky už jsem necouvla.

A opravdu. Vše se vyřešilo. Největší překážka – zajistit děti – byla vyřešena. Vesmír se spojil a já měla tři varianty na hlídání dětí! Neuvěřitelné. To byl začátek všech těch kouzel.

Přiznám se, že jak se blížil čas mého odletu do Španělska, přestala být se mnou legrace. Dostala jsem cestovní horečku, nebyla jsem schopná jíst, jen jsem uklízela byt, balila dítě (druhé bylo na táboře), dělala krizové plány (co když mě z červeného Španělska nepustí do ČR) a do toho ještě řešila aktuální problémy jednoho blízkého člověka (proč teďˇ??).

Kouzlo číslo dvě. V den odletu jsem se probudila a rozlil se ve mně pocit naprostého klidu a míru, vyrovnanosti a správnosti dané situace. Těžko se to popisuje, ale ten pocit stojí za to. Je to jako když víte, že jednáte správně, že je všechno v pořádku a tak, jak má být. Po několika dnech stresu z cesty to bylo opravdu úlevné.

Kouzlo číslo tři (a přestávám počítat). Moje spoluputovnice. Sešly jsme se na letišti. Neznaly jsme se. Já – učitelka MŠ/podnikatelka, Vedoucí výpravy – Průvodkyně (mentorka z online kurzu na podnikání), Koučka a její sestra Ředitelka MŠ. Koučka a Ředitelka jsou Ostravačky, stejně jako já a Průvodkyně je z Vysočiny, kde jsem  prožila třetinu života. Že by náhodné složení?

Při čekání na odlet jsme se seznámily, lidsky jsme si pěkně sedly, myslím, že se nám všem trochu ulevilo, protože jsme se přece jen ještě neznaly. Ale hned jsme poznaly, že to bude v pohodě.

Poprvé jsem letěla letadlem.

Nechtěla jsem se bát, a tak jsem spíš byla zvědavá, jaké to bude. Celý let, od startu až po přistání, mi paralelně připomínal podnikání. Ale o tom někdy jindy. Prozatím mi ta podobnost zaměstnala mysl.

Jsem ve Španělsku. Nemám děti, psa, práci, starosti… jediné, co mám, je batoh na zádech.

Řeším aktuální situace, napojuji se na proud bytí.  Ať se stane, co se stane, vím že to nějak dopadne. Že neumřu, že se neztratím, že mi nezbývá nic jiného, než pokračovat, jít dál. Jinak to ani nejde. Vzpomínám si, jak jsem se dřív cítila bezmocně, když jsem začínala řídit. Nevěděla jsem, jak do daného místa dorazím, co budu dělat, když se

 něco nepředvídaného stane, když se rozbije auto, zabloudím, atd. A můj tehdejší partner mi vždycky říkal: „Co budeš dělat? Sedneš si na zem a rozbrečíš se“. To přece neudělám! Zlomí se to ve mně vždycky. Ale nikdy na tu větu nezapomenu. A teď jsem ve Španělsku, naprosto odevzdaná životu a vím, že ta věta už není moje, že je minulost. A že vše se „nějak“ vyřeší. A tak to taky bylo. Jedinou naší starostí bylo ošetřovat nohy a dojít do cíle, kde jsme měly zamluvený nocleh. Vše ostatní plynulo tak nějak samo.

Přiletěly jsme večer, ubytovaly se a ještě se prošly po Santiagu. Našly jsme katedrálu, kde je cíl spousty poutníků. My jsme zvolily trasu Santiago de Compostela – Finisterra, kde byl původní konec poutní cesty. Byla to cesta na 100km. Jediná Průvodkyně aspoň tak trochu věděla, do čeho jde, absolvovala tuto cestu nyní podruhé. My ostatní jsme se na jednu stranu těšily, na druhou stranu s respektem čekaly, jaké to bude (a zda-li to vůbec zvládneme/přežijeme).

Den 1.

Než jsme skutečně vyrazily na pouť, bylo již odpoledne. V dopoledních hodinách jsme běhaly po Santiagu a sháněly kliniku, kde se budeme muset před odletem otestovat. Také jsme si vystály frontu na Credenciál, kam se tisknou razítka, podle toho, jak se jde cesta. Když jsme měly vše zajištěné, posílily jsme se obědem a ještě s úsměvem na rtech a fresh lookem konečně vyrazily.

Ten den bylo strašné vedro. To zaprvé. Za druhé jsme měly ujít hned napoprvé přes dvacet kilometrů v kuse, abychom měly večer kde hlavu složit. A za třetí 10 kg na zádech nám na elánu taky nepřidalo. Sečteno, podtrženo, první den byl asi nejbrutálnější, ačkoli zvesela začal.

Byly jsme plné elánu z očekávajícího dobrodružství, smích střídal ještě větší smích. Když jsme našly první ukazatel s mušlí, vedla nás cesta do příjemného lesíka, Santiago de Compostela za zády a všude se šířila nádherná příjemná sladká vanilková vůně. Říkala jsem si, že tahle cesta pěkně začíná, zhluboka jsem nosem nasávala příjemnou vůni španělských stromů, užívajíc si, že nemám žádné alergické symptomy.

O pár kilometrů a hodin později… Vedro, vedro, vedro! Chvíli polní cestou, chvíli po asfaltové cestě, po rovince, mírně do kopce. Těžký batoh, boty ok, ale vedro. Jestli to takhle půjde dál, tak to nedám. Krok jsem měla stále pomalejší a v hlavě mi jelo: „Máš, co jsi chtěla. Chceš, nechceš, prostě jdeš. Nic jiného ti nezbývá“. Kdyby ten batoh aspoň nebyl tak těžký. A tak se rozjela diskuze, co všechno si (v životě) táhnem. A já začla přemýšlet o minimalistickém způsobu života. S předsevzetím, že po příjezdu domů udělám čistku, jsem začala přemýšlet, co bych mohla odložit z nynější zátěže na zádech. Opravdu všechno potřebuji?

Když už jsme myslely, že vypustíme duši, přišel nám dárek na cestě v podobě studánky. Nejen, že jsme doplnily zásoby pitné vody, ale také jsme se řádně osvěžily. Nohy už začínaly dávat najevo, že jsou lehce vyděšené, co se to po nich chce a začaly „mírně“ tu a tam tlačit. Po osvěžení (ano, do té studánky jsme si stouply) jsme zalepovaly první ozývající se puchýřky. To byl první den a ještě jsme nedošly.

V hlavě jsem vzpomínala, jaké pomatení mysli způsobilo rozhodnutí pro tenhle bláznivý a naprosto šílený nápad. Co jsem vlastně od té cesty očekávala?

• Vyčistit hlavu
• Vypnout
• Restartovat
• Překročit své limity
• Být sama se sebou
• Jít do svého nitra
• Získat životní nadhled
• Překonat překážky
• Hledat řešení, ne výmluvy

Aha, kysele jsem  se pousmála a neochotně šlapala dál. Vedro nepolevovalo, batoh byl stále těžší a nohy línější. Smích utichl, rovná záda vystřídaly ohnuté čtyři stíny. A pak Koučka řekla: „Tyjo, já bych si dala Colu“.

A víte, co? Za zatáčkou se objevila vesnička a nad jedním baráčkem takový ten červený nezaměnitelný reklamní kruh! Otevřely jsme pusu v úžasu, promnuly oči a nebylo pochyb, skutečně to byla reklama na Coca Colu! Neuvěřitelné? Zvykejte si.

Osvěžily jsme se, nabraly Cola cukry a šlapaly dál. Zkrátím to, vedro bylo opravdu nesnesitelné a cesta dlouhá. Vyděšená bláznivým nápadem, unavená, otrávená, atd. jsem směřovala poslední kroky do našeho hotýlku. Kromě puchýřů na chodidlech se ozvaly také kolena a kyčle. Aha, tak asi nejsem tak mladá, jak jsem si naivně myslela. Bezva.

Proměnila jsem se v delfína

Normálně se na pouti přespává v Alberge, což jsou ubytovny pro poutníky. Jsou levnější a skromnější. My jsme si na první poutní přespání zvolily malý hotel, který nebyl finančně náročný. A tam, sotva jsme se doplazily, na nás čekalo suprové překvapení. Taková odměna za celou tu dnešní cestu – bazén! I když jsme přišly ve 20 hodin, kdy se bazén zavíral, když nás viděli, tak nám ještě hodinu dovolili. Proměnila jsem se v delfína a rázem všechny strasti byly zahnány, tělo „zregenerované“ a bylo nám zase fajn.

Pokračujte ve čtení 2. části zde.