Camino de Santiago – cesta plná čar a kouzel, část 2/2

V tomto článku navazuji na první část, kterou si můžete přečíst zde. Mimochodem, víte, proč na té fotce skáču? To je cíl a my jsme se po několika dnech putování dočkaly ukazatele, kde je napsána NULA, i když to na fotce není vidět. Na tom černém obdélníčku je doslova: Km 0,000. Tak jen na vysvětlení.

Teď už zpátky k putování. První den máme za sebou a pokračujeme dnem druhým.

Den 2. a další

Ráno se ozvaly téměř všechny svalové skupiny, které máme. Na záda jsme nahodily asi padesátikilové batohy (ve skutečnosti 10kg) a šlapaly jsme dál. Dnes to bude lepší, dnes si těch 20 km rozdělíme na 10 a 10. Těla jsme nakonec rozhýbaly. Vyrazily jsme ráno, kdy není ještě takové horko, tak se nešlo špatně. I když výhrady bych měla.

Nevím, jak to funguje jinde ve Španělsku, ale tam kde jsme byly, je dopoledne mrtvo. Chcete si dát ráno kávu, snídani, ale oni otvírají nejdříve v 10,30. Když jsme první den cesty unavené ulehly (padly) do postelí, Španělé ožili. Začli hrát, tancovat, křičet „olé!“ a my chtěly spát. A teď vyspávali oni a my byly bez kafe. Všimly jsme si, že je tak nastavené i slunce. To začalo pořádně hřát až k 15 hodině, dopoledne bylo celkem chladno, byla první polovina července.

Ráda bych napsala, že jsem si celou cestu poctivě psala deníček a zapisovala detaily z cesty, ale není to pravda. Cesta prostě plynula, vanilkovou vůni vystřídaly kravíny a hnoje. Asi třetí den jsme šly v horách pod větrnými elektrárnami, na které jsme se dívaly z hotelu s bazénem a dělaly si legraci, že tam dojdeme. Teď už to nebyla legrace. Opravdu ne. Chodily jsme nahoru, dolů, po rovince, lesní cestou i asfaltovou, terén byl vážně pestrý.

Hodně tam rostly obrovské keře hortenzií,  které byly často větší než my. Časté bylo také víno, které šplhalo vzhůru a pak se táhlo místo střechy pergoly,  což Španělům dopřávalo stín a mohli si trhat hrozny nad hlavami. A nesmím zapomenout na jejich sýpky na vysokých nožkách, které chrání obilí proti myším.

Práce nebo dovolená?

Naše cesta dostala rytmus: jít, nasnídat se, jít, naobědvat se, jít a dojít. Mezitím jsme se bavily hodně o podnikání, o práci, ale i tak různě o životě. Bylo zajímavé, jak to vidí druzí, když jsou s odstupem a s lehkostí nabídnou řešení. S Ředitelkou jsme se inspirovaly navzájem. A další kilometry byly za námi, ani nevíme jak. Já jsem si v hlavě zpracovala nové pracovní nastavení, něco jsem si za chůze nahrála na diktafon a byla jsem vděčná, že jsem se sešla s tak inspirativními lidmi.  Zjistily jsme, že když si povídáme, že nám cesta rychle utíká a nemyslíme tolik na bolavé tělo.

Co se týká bolavého těla, jako všechny jsme měly nějaké ty puchýře, které jsme s láskou ošetřovaly. Všechny nás bolelo tělo, ale tak nějak se to dalo. Nejvíc to ale odnesla Koučka. Měla fakt pěkné, leč špatné boty. Je to hrdinka. Skoro celou cestu musela jít v sandálech, kde cítila každý kamínek nebo v půjčených o dvě čísla větších botách. Nikdo jsme jí nezáviděl.

Začala jsem ji podezírat, že je čarodějka

Ona vždycky něco řekla, a to se stalo. Například – šly jsme po polní cestě s kameny, kdy v sandálech to muselo být opravdu hrozné. A ona řekla: „prosím, ať už je brzo asfaltka“ a ta asfaltka byla hned nahoře na kopci, kam jsme došly třeba za 5 minut! Nebo řekla – Já chci vodu – a byla voda. Prosím stín, byl stín. Prostě všechno! Říkala jsem si, buď čaruje, nebo ví, kdy to má říct, aby se to stalo.

A já říkám: „To se máme, že se nám to plní, to je za všechny ty dobré skutky“. Načež na mě Koučka loupla pohledem a udiveně se mě zeptala: „Jak jako za dobré skutky??? To máme, protože si to prostě zasloužíme, to není něco za něco!!!“.

Víte, dřív jsem měla takový hloupý model. Když mi bylo kolem dvaceti a přemýšlela jsem, jak bych vlastně chtěla žít a bydlet, tak jsem došla k závěru, že bych chtěla bydlet v řadovce. Ale to nebyl jediný závěr, ke kterému jsem došla. Bohužel jsem měla přesvědčení (nevím, kde jsem k němu přišla), že když se budu mít dobře a bydlet ve vysněném domě, tak mi život zase někde ubere a já budu třeba například nemocná. No chápete, aby se to vyvážilo, že. Z tohoto modelu jsem se naštěstí v průběhu let vyléčila čtením „chytrých“ sebevzdělávacích knížek. V modelu karmy (i když té pozitivní) jsem jela doteď. Tak jsem si tohle téma vnitřně zpracovávala několik kilometrů. Když jsem ale viděla Koučky čáry, máry, tak jsem si řekla – vlastně, proč ne.

A v tomto duchu jsme tak nějak putovaly. Koučka nás učila, že je o nás (shora) postaráno. Že je nachystáno to nejlepší, co právě potřebujeme (i když to nevíme). Takže jsme si například po prvním dnu plném veder s chutí daly večer teplou polévku. Kdo by to byl řekl? Po zchlazení v bazénu a vydechnutí svalů se do nás dala mírná zimnice. Večeře v hotelu byla „daná“. A i když jsme se celý den vařily na sluníčku, večer jsme ještě poděkovaly za teplou polévku.

Kromě toho, že Koučka „objednávala“ cestu a to nejlepší pro nás, včetně šťastné ruky Průvodkyně na ubytování, tak jsem si všimla další zajímavosti. Na té cestě se všechno strašně rychle „zhmotňovalo“. Já jsem například na něco pomyslela, a někdo o tom začal mluvit. Jednou na poli mi něco připomínalo čápa a za chvilku některá z holek začala mluvit o čápech. Nebo když jsme relaxovaly u moře, vzpomněla jsem si na jedno video s dronem a během minuty nám nad hlavou začal vrčet dron!! Pro mě to bylo opravdu kouzelné zhmotňování v tady a teď.

Blížíme se k oceánu

A to je úplně jiná energie!

Je to takový příslib toho, že se blížíme k cíli. Všechny se těšíme k moři, tedy k oceánu. Nálada je opět pozitivnější. Má to jen jeden háček. Musíme sejít z kopců dolů k moři. Au. Tak prudké klesání nečekala asi ani jedna z nás. A naše kolena také ne. Nicméně touha dojít byla silnější. Vlastně všechny dny jsme vždycky před koncem měly takové drobné (haha) krizovky. Jako, když máte v práci dokončit úkol, projekt. Vždycky před koncem se nám nechce, nemůžeme to dotáhnout do konce, tak tady jsme to zažívaly na vlastní nohy.

Odměnou nám pak byly chobotnice a další mořské potvůrky, které jsme musely ochutnat. Tedy když jsme přišly ve správný čas na jídlo. Španělé totiž od 15 do 19/20 nevaří. Plná restaurace lidí (i těch, co si ještě stihli jídlo objednat) a nám prostě neuvaří. To je pech. Prostě siesta.

Španělé jsou ovšem suprově pohostinní. Když si dáte v restauraci něco k pití, nezávisle na siestě, vždycky vám přinesou něco dobrého k tomu. Misku oliv, chipsů nebo kousky pečiva. Jé, pečivo, tak to měli naprosto luxusní. Což se mi moc nehodilo v rámci mé low carb stravy, ale tu jsem ve Španělsku hodila za hlavu. Nicméně jsem ráda, že takové pečivo v Česku nemáme, to bych se asi ujedla.

Na konec světa

Finišujeme. Poslední cesta nás čeká z Finisterry k majáku na Konci světa. Šly jsme tam večer, na západ slunce. Říká se, že když se dojde tahle pouť, že se mají spálit boty nebo i oblečení. Jako nějaký symbol této cesty. Já své nové nové boty nedám, udělala jsem si svůj osobní rituál. Seděly jsme rozeseté na skále u majáku, poslouchaly šumění oceánu a pozorovaly nádherný západ slunce. Se zapadajícím sluncem ve mě umíraly nefunkční vzorce a systémy. Nechala jsem je vědomě odejít s tím sluncem.

Pak, když jsme vykročily zpátky do Finisterry, vykročila jsem do nového života, kde smím všechno, co chci. Kde už se nikdy neztratím a je o mě (shora) postaráno a to tím nejlepším způsobem. Kde je pro mě nachystáno jen to nejlepší, ne proto, že jsem dobračka, ale proto, že prostě jsem.

Rozhodla jsem se plnit si sny. Víte proč? Protože jsem zjistila, že můžu. Že můžu všechno, co chci. Všechno, pro co se rozhodnu. Začla jsem se rozhodovat. A věci se dějí! Od té doby, co jsem byla na pouti se dějí a zhmotňují vážně rychle!

A to je to, pro co jsem si tam jela, teď už to vím. 

Poslední den

Relax, relax, relax. Nateklé nohy, tělo, spálený obličej, holky, už mě radši nefoťte… asi tak. A blaze na duši. Že jsme to zvládly a plné dojmů z hlubokého zážitku z Konce světa, který jsme si každá pojala po svém. A na závěr nejnádhernější pláž, kterou stálo za to objevit.

Uznávám, že to za to fakt stálo🖤.  Stalo se mnohem víc kouzel, než jsem napsala, např. s jedním bydlením, nebo s bílým koněm, ale to už byste mi asi nevěřili. Třeba o tom napíše jiná cestovatelka této výpravy.

Každopádně, jestli někdo máte tuto cestu v merku a váháte, vřele vám ji doporučuji a přeju pevnost rozhodnutí. Budu se těšit i na vaše vyprávění, neboť každá cesta je jiná a každý si tam najde to své, co ho volá.

Posouvání limitů

A proč jsem článek napsala až po dvou měsících? Měla jsem takovou malou osobní krizi. Z čeho? Z překročení limitu. Než jsem odjížděla na tuto pouť/cestu, stálo přede mnou 100 km. Jen si to představte sto dlouhých kilometrů! Bůh ví, jakým terénem, bůh ví, co na to moje fyzička, nové boty, nohy, zátěž na zádech i v hlavě.

A pak, když už jsem těch 100 km nějakým způsobem zvládla, mimochodem „jen“ za čtyři dny, když přestalo bolet tělo a cítila jsem pocit dobře odvedené práce, pak se ve mně usídlil pocit – vždyť to nic zas tak hrozného a nepřekonatelného nebylo. K zesílení tohoto pocitu přispělo i to, že jsme na zpáteční cestě v letadle potkaly spoluputovnice, Češky, které šly cca 250 km. To jsem si říkala: „Tyjo, ty jsou dobré! My jsme šly JEN 100“. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem se až styděla mluvit o tom, že jsem šla „jen“ 100 km, vždyť to přece bylo úplně normální, a (s odstupem času) celkem v pohodě.

A tak jsem, ač nerada, pochopila, že nejde o překonávání limitu, ale jeho posouvání na vyšší level.

Znáte to, když máte překonat nějakou metu. Sice musíte vyvinout více úsilí, ale nakonec to není tak strašné, nebo se to časem rozmělní a vy si pak řeknete: „Jó, dobrý, tohle už umím, ale kdybych uměl i tohle (další meta), to bych byl teprve machr“, a pak se to zase opakuje a posouváme se pořád dál a dál.

Naučila jsem se s „JEN 100 kilometry“ žít a mohla konečně napsat článek o tom, jak kouzelné a magické to bylo.

 

Poskytuji poradenství k zápisu MŠ do školského rejstříku, k transformaci dětských skupin na mateřské školy, k získání a vykazování státních dotací. Srozumitelně, krok za krokem. Můj příběh si přečtěte zde >>